Co vlastně vede mladého třicátníka k tomu, aby se začal zabývat poměrně těžkým tématem sociální politiky?

Sociální politice jsem se začal věnovat ve svých 23. letech. Jako nejmladšímu zastupiteli mi byla svěřena nejmladší klientela, tedy děti v jeslích. Začal jsem důsledně studovat všechny dostupné zdroje a připravovat koncepci, která nám tehdy musela dát odpověď na to, jak bychom v předškolní výchově měli dál v Praze 4 postupovat. Problematika mě úplně pohltila, dnes se jí věnuji více než sedm let a myslím, že jsme s kolegy zvolili dobrou dlouhodobou koncepci, která teď přináší svoje pozitivní výsledky. Na tomto příkladu je také vidět, že vše chce svůj čas a vývoj. Nelze změnit a implementovat do praxe všechny nápady hned, ale je potřeba při řízení města myslet na dlouhodobou udržitelnost všech projektů. Tím totiž finálně město a jeho organizace ušetří i potřebné prostředky.

Jaké pocity a dojmy má dnes Jan Schneider ze zkušeností s prosazování změn v sociální politice? Nešlo by vše rychleji a jednodušeji pod značkou nějakého aktivistického sdružení než z pozice ředitele městské organizace?

To nevím, ale vždy je samozřejmě jednodušší něco bořit než něco vytvářet. Bohužel mi přijde, že většina aktivistů jsou spíše „bořiči“. Samozřejmě, když jsem se začal touto tématikou zabývat i na celostátní úrovni, předpokládal jsem, že je vše úplně jasné, bez problémů a prospěšné věci půjdou prosadit hned. Jde přece o pomoc lidem. V tom by nemělo hrát roli politikaření, pravice či levice. Nejprve, ale člověk narazí na legislativní proces, který je sám o sobě velmi složitý, poté na ještě složitější překážku, což jsou úřady a zejména ministerstva, kde je bohužel obrovská nevůle po jakékoliv změně. Jde o nevídanou „zabetonovanost“ a nechuť dělat něco, co by se vymykalo již zavedeným postupům. To je bohužel velmi frustrující.

Najdete, ale jistě i pozitiva Vaší současné činnosti?

Ano, jistě, jen kritizovat nejde a nikam to věci neposouvá. Musím říct, že na druhou stranu se podařilo prosadit i řadu pozitivních věcí a prolomit mnohé překážky. Teď vkládám velkou naději do zákona o dětské skupině, byť se od původního záměru a návrhu značně toto téma posunulo. Doufám, že se to celé pohne někam dopředu a už teď vidím, jak si lidé ve Sněmovně, ale i na ministerstvech začínají uvědomovat, že rodiče s malými dětmi jsou důležitá cílová skupina, které je nutné pomáhat.